Veronika se s Montessori přístupem setkala poprvé v Německu, když pracovala na tamní univerzitě. „Naše dvě dcery jsme dali do tamní školky, která byla shodou okolností Montessori,“ vypráví dnes ředitelka Montessori základní školy Labyrint Lhota. „Tehdy všechno to, co mi vadilo na české školce, kam předtím holky chodily, zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku. Montessori školka zkrátka fungovala přesně tak, jak jsem si vždycky představovala, tedy podle přirozených principů vývoje dítěte. To byl pro mě takový první impulz, abych se začala Montessori více zabývat a od té doby mě zcela pohltilo.“
Jaké věci vám na české školce vadily?
Například to, že děti musely všechno dělat zároveň, tedy ve stejnou dobu svačit, chodit na toaletu. V naší školce se navíc nemohlo samostatně ani splachovat a když jsem se snažila to s vedením řešit, tak bez úspěchu. Vůbec nebyl brán ohled na potřeby dětí, ani na jejich potenciál toho, že chtějí být samostatné. Každopádně od toho bych snad ještě odhlédla, protože jsem schopná dát dětem tyto věci doma. Ale takové to směřování žáčků už od mala k tomu, aby byli součástí stáda, ideálně nemysleli a jen dělali, co se jim řekne, se mi opravdu nelíbilo.
Alternativních směrů je teď v Česku hodně. V čem se vám líbí právě Montessori?
Rozhodně bych neřekla, že nějaký směr je lepší nebo horší. Jsem velmi ráda, že v naší zemi je tolik možností alternativního vzdělávání od školky až po školy. Montessori mě ale oslovilo právě svou přirozeností. Není to žádný vzdělávací koncept, který by byl vytvořen takzvaně od stolu. Maria Montessori vše navrhla na základě pozorování dítěte; jak na určité věci reaguje, co potřebuje a jak se vyvíjí. Díky tomu jde Montessori ruku v ruce s vývojem dítěte a s jeho potřebami. Není to ostatně nic nového. Vývojová psychologie o těchto věcech píše již několik desítek let, přesto však náš klasický vzdělávací systém nedokáže dětské vývojové potřeby reflektovat.
Na Montessori je zásadní i takzvané připravené prostředí, kterým jsou například ve školce police s různými Montessori pomůckami, z nichž může dítě svobodně čerpat. Zároveň prostředí školkové musí být vždy samozřejmě jiné než prostředí školní, protože kolem šestého roku života přichází u dětí obrovský vývojový zlom.
K čemu takto připravené prostředí konkrétně slouží?
Například vývojová psychologie i Maria Montessori vypozorovaly, že děti mají takzvané senzitivní období na jazyk, kdy je jejich mozek schopen tyto věci vstřebávat jen s minimem energie. A toto období nastává kolem čtvrtého a pátého roku, kdy u dětí pozorujeme, že se začínají ptát na písmenka, některé se samy začnou učit číst a psát. Prostředí ve školce je připraveno tak, aby dětem nabízelo vhodné podněty k rozvoji těchto dovedností.
Naopak když začínáte děti učit číst a psát až kolem šestého, sedmého roku věku, fáze lehkosti nabývání jazykových informací už je řekněme za zenitem a dítě na učení spotřebuje daleko více energie. Je to v podstatě jako s cizím jazykem. Když ho dítě začne „nasávat“ už ve školkovém období, je to pro něj jednodušší.
Lze tedy říct, že hlavním přínosem Montessori přístupu jsou právě ty pomůcky a připravené prostředí?
Ano, ale je zapotřebí také říct, že Montessori můžeme dělat i bez pomůcek. Ty jsou spíš jakousi třešinkou na dortu, nicméně základ tvoří rozvoj měkkých dovedností.
Můžete uvést nějaký příklad?
Hodně se zaměřujeme na sociální kompetence, které jsou v našem vzdělávacím systému hodně zdůrazňované, ale málokdo je umí naplňovat. Už na prvním stupni základní školy se děti učí, jak si rozdělit práci ve skupince, jak se navzájem domlouvat, dělat případně kompromisy. A k tomu právě nepotřebujete žádné pomůcky, jen velkou třídu dětí. Když máte totiž ve třídě osm až deset žáků, sociální kontakty jsou samozřejmě velmi omezené, protože dítě si najde dva až tři kamarády a ostatní víceméně ignoruje. Proto je ve správné Montessori třídě minimálně 25 dětí, ideálně věkově smíšená skupinka. Tímto způsobem podporujeme učení spolupráci.
S tím souvisí i má další otázka. Znáte koncept 12 schopností 21. století a berete na něj při výuce zřetel?
Abych pravdu řekla, koncept jsem si vygooglila. Ono těch konceptů za dobu, co jsem ve školství, vzniklo hodně. Vždycky se nějaký, z mého pohledu umělý koncept objevil, ale učitelé vlastně nikdy nevěděli, co konkrétně si pod tím představit, respektive jak danou dovednost naplnit či podpořit. Takže z mého pohledu jsou tyto koncepty fajn, ale k tomu CO jim chybí JAK. A v momentě, když máte ve škole obrovsky dlouhý seznam učiva, které musíte nějak naplnit, těžko zbývá čas rozvíjet ty měkké dovednosti, které zrovna ve vámi zmiňovaném konceptu hrají prim.
Jak už jsem ale naznačila, Montessori systém právě na nich staví. Máme například i lekce slušnosti a zdvořilosti, kde s dětmi hrajeme scénky, jak se v určitých situacích chovat. Děti o tom rády diskutují, určitě jim tedy neříkáme, co by přesně měly dělat, ale spíš si s nimi povídáme. Hodně také pracujeme s kartami ctností a mluvíme o tom, co daná ctnost znamená, protože to slovo může každý chápat trochu jinak.
Zmiňované scénky mimochodem používáme i v případě, když ve škole vznikne nějaký konflikt a chceme, aby se děti naučily k němu správně přistupovat. Řekneme třeba dětem, které v hádce figurovaly, ať nám zkusí předvést, jak by to šlo udělat jinak. Tyhle věci samozřejmě zabírají hodně času, ale podle mě jsou stejně důležité jako třeba násobilka nebo vyjmenovaná slova. Není to nic, čím bychom ztráceli čas, protože děti se tím obrovsky posouvají.
Jak vypadá klasický den v Montessori škole?
V našem systému je první stupeň do šesté, druhý pak od sedmé třídy. Pracujeme v takzvaných pracovních cyklech. Dopoledne trvá většinou tři hodiny, během kterých nezvoní, hodiny se nedělí na 45minutovky. Dopoledne zkrátka necháváme plynout a děti si udělají přestávku podle toho, jak potřebují. Někdo si udělá jednu, někdo dvě…
V rámci pracovního cyklu málokdy pracuje celá třída na jedné věci. To znamená, když přijdete do Montessori třídy, tak vidíte tři děti sedět na koberci a pracovat s nějakou matematickou pomůckou, skupinku čtyř dětí, které čtou někde v rohu, jiná skupinka dělá pokusy a tak dále. Děti u nás totiž dostávají takzvané prezentace či lekce, na které si je učitelé nebo průvodci zvou. Dítě ráno přijde do školy, podívá se na rozpis a jde do skupinky, kde je napsané. Nebo ho zaujme něco jiného a připojí se tam. Děti si také od první třídy vedou deník, kam si každý den zapisují, co dělaly.
Proč jsou pracovní cykly tak dlouhé?
Díky tomu můžeme pozorovat, jak dítě funguje. Mnoho z nich se do dané činnosti dokáže ponořit až po nějaké době. Ono to nejde ani nám dospělým, že bychom si k něčemu sedli a za pět minut byli ve flow. K tomu se lidský mozek musí nějak dopracovat a nejde to v momentě, kdy vám někdo rozdělí pracovní čas na 45minutovky… Mimochodem, často máme i odpolední pracovní cykly, které už bývají kratší, třeba 90 nebo 120 minut.
Předpokládám, že pracovní cykly nejsou oddělené, například jen matematika, čeština, ale že vždy spojujete více předmětů dohromady?
Ano. Ve škole na prvním stupni máme jen jeden vyučovací předmět, který obsahuje všechny vzdělávací oblasti. Často říkám, že když jdete do obchodu nakoupit, tak to taky nečleníte na to, že tvořením nákupního seznamu procvičujete psaní, cesta do obchodu je tělocvik a placení matematika. I ve škole se tedy snažíme to takto nerozdělovat, přestože děti samozřejmě chápou, co je matematika, jazyk a tak dále. Každopádně jim chceme ukázat, že to jsou jen nástroje ke zkoumání světa kolem.
Zmiňovala jste lekce slušnosti. Máte i nějaká další zajímavá témata, kterým věnujete více pozornosti? Co třeba sexuální výchova?
Žádné téma pro nás není tabu ani u menších dětí a samozřejmě sexualitu pak otevíráme o to víc v adolescentním programu na druhém stupni. Jsme otevřeni bavit se o všem, protože právě to je podstata toho, aby děti nebyly jen součástí stáda, je to podstata kritického myšlení. Otevřeně s dítětem diskutovat na jeho úrovni a podporovat ho, aby si kladlo otázky a hledalo na ně odpovědi.
To souvisí i s mou další otázkou, tedy jakou roli hraje v procesu učení učitel. Předpokládám, že tam tedy není jako autorita, ale spíše jako motivátor a podpora?
Přesně tak.
Kolik dětí má jeden učitel na starost?
V každé třídě je většinou jeden hlavní učitel a potom máme takzvané Montessori asistenty. Ve třicetičlenné skupince tedy bývají dva až tři dospělí.
Jak řešíte situaci, kdy dítě nějaká oblast výuky vůbec nezajímá?
Podstatou práce Montessori učitele je pozorování. Takže kromě toho, že ve třídě dává lekce, prezentace a učí děti pracovat s pomůckami, potřebuje se několikrát denně zastavit a pozorovat, na čem děti pracují. Ke každému žákovi si vedeme dost podrobné zápisky a právě díky tomu můžeme i zjistit, když nějakou oblast učiva vynechává. S dětmi máme pravidelné konzultace, na kterých pak můžeme toto téma otevřít. Například řeknu: Všimla jsem si, že poslední dobou ses hodně vyhýbala češtině. Děje se něco? A dítě třeba řekne, že bylo ponořené do nějakého jiného projektu. Pak ho učitel může nasměrovat a reagovat tím, že příští týden ho pozve právě na nějaké lekce z jazyka. Anebo dítě řekne, že mu nejdou vyjmenovaná slova a že ho štve, že tam pořád dává špatné i/y. Tak se zeptám, jak bych mu mohla pomoct.
Do jaké míry se u vás může dítě specializovat na to, co ho opravdu baví?
Nějaká možnost specializace tu určitě je. Nicméně musíme si uvědomit, že jsme základní škola, která je ze zákona povinna poskytnout základní level vzdělávání. To je bohužel v praxi velmi často přeceňováno. Základky se snaží vytáhnout každé dítě v každém předmětu na maximální možnou úroveň, což by ale podle mě nemělo být podstatou základního školství. Jeho podstatou je, myslím, nabídnout dětem základní přehled ve všech oblastech a potom je nechat, aby se více do hloubky zajímaly o ty, které je víc lákají. A toto Montessori umožňuje.
Jak děti hodnotíte?
V naší škole hodnotíme slovně od první až do deváté třídy. V pololetím vysvědčení se snažíme popisovat hlavně kompetence, v nichž se dítě posunulo. Na konci školního roku slovy shrneme, jakým oblastem se dané dítě věnovalo, jak vnímáme jeho posun, na čem by mohlo v další roce zapracovat a podobně. S dětmi se také hodně věnujeme sebehodnocení – pracujeme s nimi tak, aby samy dokázaly popsat svůj vlastní pokrok v učení.
Jak do výuky zapojujete rodiče?
Rodiče jsou velmi podstatnou součástí naší komunity. Kromě klasických schůzek máme pro rodiče i brigády, kdy se je snažíme zapojit do běžného chodu školy, například pomáhají vyrábět pomůcky, pečovat o zahradu, o budovu školy a tak dále. Čtyřikrát ročně si je také zveme na takzvané tripartitní konzultace (nebo konzultace ve třech), na kterých je vždy učitel, dítě i rodič či rodiče. Zde rekapitulujeme, jak rodič své dítě vidí za poslední čtvrt rok, jak ho vidíme my, a také jak se cítí samo dítě, ve škole i doma. Není totiž možné oddělit školní a domácí prostředí. To jde ruku v ruce. A vždycky, když v chování dítěte vypozorujeme nějakou dlouhodobější odchylku, voláme rodičům a ptáme se, jestli se doma něco neděje, jak to vnímají, zkrátka se snažíme společně pátrat. Součinnost rodičů je tedy pro nás velmi důležitá.
Co mají všechny Montessori školy stejné, a v čem se naopak mohou jedna od druhé lišit?
To je těžké otázka, protože Montessori se stalo poměrně módním prvkem vzdělávání. Nicméně z mého pohledu je důležité rozlišovat mezi Montessori školou a školou s Montessori prvky. Protože existují školy, které si právě vezmou jen pomůcky a používají je jako podporu abstraktního myšlení. To rozhodně není špatně, ale pak už nejde o Montessori školu. Jak už jsem říkala, my bereme pomůcky jen jako třešinku na dortu a spíš čerpáme z pozorování dětí a z hodnotového vzdělávání. A pak je samozřejmě zásadní i to, že v Montessori škole nezvoní, že nečleníme vyučování na 45minutovky. Pokud se škola, která toto nedodržuje, nazývá Montessori, tak z mého pohledu Montessori školou není.
Veronika Kotůlková
Ředitelka Montessori základní školy Labyrint Lhota. Vystudovala učitelství angličtiny a němčiny a již během studií ji velmi naplňovalo pomáhat ostatním učit se. Její pedagogická kariéra začala v univerzitním prostředí, po určité době však zjistila, že formovat děti je třeba začít daleko dříve než na vysoké škole. Jako máma čtyř dětí zároveň hledala inovativní možnosti vzdělávání. To vedlo k založení Montessori školy. Montessori pedagogice se věnuje více než deset let, absolvovala mezinárodní výcvik AMI (Montessori Association Internationale) pro vzdělávání dětí ve věku šesti až dvanácti let, který jí poskytl podstatné know-how, jak s dětmi v Montessori škole pracovat. V rámci práce i mimo ni se ráda setkává se zajímavými lidmi, poznává cizí kultury, ale také si ráda odpočine v klidu lesa a hor.
Zdroj: Autorský článek
Zdroj foto: Archiv Veroniky Kotůlkové (se svolením)
