Když jí bylo 21 vydala se do Londýna na zkušenou jako au-pair. Tam potkala svou životní lásku a do Čech už se nikdy nevrátila. O několik let později se Míše a jejímu manželovi narodila dvojčátka, dívky. Poté se rodina přesunula do Španělska, odkud manžel Michaely pochází.
„Nejdříve jsme žili kousek od Madridu, ale mně se tam už od začátku nelíbilo. Zlom pak nastal, když měly holky nastoupit do klasické státní školky. Já byla proti už od začátku, manžel nejdřív říkal, že si tím prošel taky a holkám se tedy nic nestane. Po třech měsících ale přiznal i on sám, že takhle to dál nejde. A tak jsme začali řešit, co dál,“ vypráví mladá maminka.
„Mně byl odjakživa sympatický Waldorf, protože se hodně podobá tomu, co s dětmi odmala dělám, ale v okolí Madridu jsme si to nemohli dovolit. Tam je jakákoli alternativa hrozně drahá. Naštěstí ve Španělsku existuje něco podobného, jako máte vy v Česku, tedy katalog inovativních školek a škol. Manžel začal dělat výzkum, absolvovali jsme nějaké online hovory, až jsme se nakonec rozhodli pro Waldorf školku a školu na severozápadě země, kam jsme se pak také přestěhovali.
Co se v původní školce stalo, že i váš manžel uznal, že pro vaše děti není?
Každému z nás vadilo něco jiného. Já jsem nikdy nechtěla, aby holky byly ve školce, pro kterou je důležitý akademický výkon. Ve škole to ještě víc chápu, ale ve školkách opravdu ne. Nevím, jak to funguje v Česku, takže nemůžu srovnávat, ale tady děti ve školkách sedí v lavicích a učí se číst, psát a počítat. První červená vlajka tedy pro mě byla už ve chvíli, kdy jsme asi dva měsíce před začátkem školky dostali seznam učebnic. Říkala jsem si, vždyť jsou jim tři roky, na co to jako potřebují?
Manžel se taky divil, ale pak řekl, že časy se mění a teď to tak asi funguje. Domluvili jsme si tedy, že tomu dáme trochu času a uvidíme. Brzy ale nastal další problém, a to klasické odměny a tresty. Jednou jsem byla s holkama sama doma a byl to takový ten náročnější den, pomalu skákaly po stole, tak jim povídám, ať toho nechají, že už to nezvládám. A jedna z nich řekla ve španělštině té druhé, že musí být potrestaná a jít na hanbu. Já ten výraz tehdy neznala, tak jsem se jich ptala, co to znamená a ony na to, že to se používá ve školce, když se paní učitelce něco nelíbí. To mě zarazilo. Opravdu jsem nechtěla, aby mé tříleté děti někdo trestal. Navíc, ještě než školka začala, ptala jsem se na to učitelky a ona mi řekla, že tohle opravdu nedělá, že na tresty nevěří. Proto mi přišlo divné, že s tím holky přišly.
Když jsme se pak na to s manželem byli ve školce zeptat, všechno popřeli. Asi za týden jsme ale ve školce slyšeli ostatní rodiče, jak se baví o tom, že je jejich dítě trestané, že musí jít třeba na hanbu do kouta nebo ke stromu, ale oni s tím problém neměli. Tak jsme šli zpátky za učitelkou a ředitelkou, ale ony na to opět řekly, že naše děti si vymýšlejí. Tehdy i manžel uznal, že nenechá své dcery s někým, komu nemůže věřit a rozhodli jsme se hledat alternativu.
Už jste trochu naznačila, že třeba v okolí Madridu jste si alternativu nemohli dovolit. Jak velký je výběr inovativních škol ve Španělsku?
Bohužel celkem mizerný. Španělsko je v tomto hodně pozadu, a to nejen v oblasti školství, ale řekla bych v oblasti všeho, co se týká dětí. Například mateřská dovolená tam trvá jen 16 týdnů a pak jdou děti okamžitě do jeslí. Já jsem byla s dětmi doma tři roky a měli mě za úplného blázna Zkrátka pokud jste takový ten rodič, který je dětem oddaný a jsou pro vás tím nejdůležitějším ve smyslu toho, že kvůli nim třeba i pozastavíte kariéru a chcete s nimi být doma, tak vám nikdo nerozumí. Když jsem řekla, že v Česku můžete zůstat s dětmi až čtyři roky doma, tak se mě ptali, co tam s nimi jako děláme. Takže to asi mluví za vše.
Ze vzdělávacích směrů je tu samozřejmě nejvíc profláklé Montessori, ale takto zaměřených škol tady moc není. Trochu jiné je to u školek, začíná tu být víc těch lesních, nebo různé dětské skupinky. Ale když potom chcete v podobném stylu pokračovat na základní škole, tak je to těžší. Řekla bych, že v našem kraji je třeba deset až dvacet inovativních školek, ale třeba jen jedna alternativa pro první stupeň. Alternativy pro druhý stupeň by se asi daly spočítat na prstech jedné ruky pro celé Španělsko.
Škola, kterou jste pro holky nakonec vybrali, má i první a druhý stupeň?
Ve Španělsku je to trošku jinak. První stupeň se bere jako základní škola, druhý stupeň je sekundární, jakoby střední škola, potom mají dva roky něco podobného jako my střední školu nebo učňák, a to je příprava na vysokou, pokud na ni tedy chtějí. Když chcete všechno až po tu vysokou, tak jsou v celé zemi jen tři takové waldorfské školy. A my jsme vybrali jednu z nich, abychom se zas nemuseli za pár let stěhovat a hledat náhradu. Navíc, jak už jsem říkala, Waldorf mi byl svým přístupem odjakživa velmi blízký.
Holkám je teď pět let, čeká je poslední rok školky a pak začne škola. Co se vám dosud na Waldorfu líbí? Splnila školka vaše očekávání?
Když to vezmu pro ten předškolní věk z pohledu rodiče, Waldorf je, podobně jako Montessori, hodně zaměřený na děti a jejich zájmy. Hlavně nechává dětem svobodu si hrát. Učitel tam figuruje jako vzor. Staví se totiž na tom, že prvních sedm let děti hodně imitují, takže dospělý dělá nějaké činnosti a děti to samy po něm opakují, a tím se učí. Ve waldorfských školkách se dělá všechno ručně, aby děti viděly, jak prakticky žít a starat se o věci.
Waldorf zastává názor, že děti potřebují příklad rodiče, aby si mohly hrát, protože při hře zpracovávají to, co viděly jinde. Hodně lidí vám například řekne, že jeho děti nemají zájem o kuchyňku, ale když třeba sami rodiče doma nevaří, tak je jasné, že ani děti to nebaví. Prvních sedm let je zkrátka hodně o imitaci.
Waldorf také nepodporuje technologie, takže žádné pohádky na tabletech, ani poslech písniček. Učitel dětem zpívá i vypráví příběhy. Potom, když jsou děti na prvním stupni, většinou začínají číst a psát až kolem sedmi let, kdy jim vypadnou mléčné zuby a začnou růst druhé.
V dnešní zrychlené době asi mnoho lidí může Waldorf považovat za krok vzad...
Ano, dnes často rodiče chtějí, aby děti uměly všechno hrozně rychle. Čím dřív umí dítě číst a psát, tak tím více je nadané. Waldorf je naopak schválně hodně zpomalený, což se mi líbí, protože je hodně o klidu a pohodě. Když k nám přijel na návštěvu kdokoli z rodiny a šel se podívat do školky, tak pak řekl, že tam cítí klid a teplo. A teplo je další potřebná věc, ať už vnitřní nebo vnější, tedy nejen že děti mají být dobře oblečené, ale potřebují být zahrnovány láskou, aby cítily teplo i uvnitř sebe.
Jak to v takové waldorfské třídě vypadá?
Třídy jsou malé. Myslím, že maximum je dvanáct dětí na jednoho učitele, který se díky tomu může víc zaměřit na to, co každé dítě potřebuje. Děti nemají učebnice ani tablety, mají sešity, do kterých si samy píšou a kreslí. Hodně se učí skrze básničky, písničky a malování, a to třeba i matematiku. Všechno je se vším propojené. Také je fajn, že celou základní školu mají pouze jednoho učitele. Ve státních španělských školách se učitel každý rok mění.
Na Waldorfu je také důležitá komunita a od vás jakožto rodičů se očekává, že se stanete její součástí. Třeba se pořádají různé jarmarky, kde máte vypomáhat - vařit, chystat výrobky na prodej. Není to zkrátka jen o tom, že děti dáte do školy, a tím to končí. Právě toto třeba není něco, co zrovna manžel vyhledával, ale teď s odstupem času je hodně vděčný, že škola je vlastně taková jedna rodina.
Jak jsou inovativní školy ve Španělsku finančně náročné?
Záleží jak kde. Jsou chudší a bohatší části Španělska a od toho se odvíjí i ta cena, která se pohybuje asi mezi 300 až 1000 Eury na měsíc. Naše škola funguje i hodně o domluvě. Když se ocitnete v situaci, kdy si třeba na určitou dobu nemůžete dovolit platit, tak vás tam nechají, nebo pak dají velkou slevu, ale to už záleží na samotné škole.
Samozřejmě je to také tak, že školka je nejlevnější a pak se s věkem dítěte zdražuje.
Je ve Španělsku legální homeschooling?
Oficiálně legální není, ale jsou tu rodiny, které ho praktikují. Já osobně znám dva případy. Jedna maminka má na homeschoolingu dvě děti a zatím bez problému. Zároveň vám ale řekne, že doufá, že jí nikdo nepřijde zaklepat na dveře. Druhá rodina, co znám, má teď desetiletého syna, kterého měli na homeschoolingu, ale sociálka na to přišla. Kdyby loni v září nenastoupil do školy, vyhrožovali, že jim ho vezmou. Takže homeschooling je tu nelegální, ale záleží také na tom, kde bydlíte, pod jakou školou je dítě zapsané a jak se na to v dané části Španělska dívají. Celkově tu homeschooling vůbec rozšířený není, a když se o něm zmíníte, většina lidí na vás kouká jako na exota.
Co jazyková bariéra? Nebrání vám třeba v komunikaci se školou?
Já se po maturitě nedostala na vysokou, na kterou jsem chtěla, tak jsem šla místo toho na rok na jazykovku. Plánovala jsem jen angličtinu, ale měli místo jen na kurzu, kde jsem se musela jeden den v týdnu učit španělsky. Takže ta cesta sem už pro mě byla asi nějak předurčená. : ) Co se tedy týká španělštiny, vždycky jsem rozuměla, ale neuměla jsem odpovědět víc než dvěma, třemi slovy, nedokázala jsem se zapojit do konverzace. Když jsme se přistěhovali do Španělska, vůbec jsem nemluvila, a vlastně jsem ani nechtěla, protože jsem tu nebyla spokojená.
Když jsme se ale přestěhovali do našeho současného domova, tak jsem poznala lidi, se kterými mi bylo fajn a najednou jsem z ničeho nic mluvit začala. Takže ono je to i o tom, v jaké osobní situaci se právě nacházíte.
A co se týká té komunikace ve škole, na úřadech. Ano, dodnes nemám úplnou svobodu, i k doktorovi stále potřebuji doprovod manžela, protože stále nedokážu říct všechno. Co se týká školy, v té státní byl problém, protože jsem ještě nedokázala moc mluvit a manžel sice věří mému přístupu k holkám a bere, že je to správně, ale sám se nevzdělává, proč to tak je. Když ho pak tedy někdo s něčím konfrontuje, tak neví, jak to má vysvětlit. Právě s tím jsme tedy na té předchozí mateřské škole hodně bojovali. Takže v tomto směru byla jazyková bariéra hodně náročná, teď už naštěstí takový problém nemáme. Na současné mateřské škole jsou vstřícnější. Třeba řeknou, že mám klidně přijít sama na třídní schůzku, že to se mnou vykomunikují, protože ví, že všemu rozumím, i když sami mluví jen španělsky.
A jak děti zvládají tříjazyčnou domácnost?
S dětmi doma mluvím jen anglicky, španělsky na ně mluví tatínek a mají ji kolem sebe. Tedy první rok jsem s holkami mluvila česky a rodinný jazyk byla angličtina, ale musím říct, že postupem času začaly češtinu úplně odmítat. Jakoukoli knížku, kterou jsem přinesla v češtině, zavřely a přinesly jinou v angličtině. Nebo když třeba na něco ukázaly a řekly v angličtině – a dog – a já jen v češtině zopakovala – ano, pes, tak jsem si všimla, že později to začaly brát, jakože je opravuji a měly pak trochu blok. Na logopedii nám pak paní, která se specializuje na vícejazyčné rodiny, řekla, že tohle je hodně časté, a že pokud děti nějakou řeč odmítají, máme ji na čas vysadit. Tak jsem na ně česky mluvit přestala a je pravda, že do týdne mluvily anglicky ve větách.
Bylo nám doporučeno, abychom češtinu vypustili až do šesti let věku a zaměřili se jen na španělštinu a angličtinu. No a teď už se samy holky začínají zajímat, jak se něco řekne česky. A když s nimi mluví česky mí rodiče, tak jim rozumí, jen zatím nemají dostatečnou slovní zásobu, aby jim odpovídaly ve větách.
Pochopila jsem, že co se týká výchovy, zastáváte spíš respektující přístup. Jak náročné, či naopak jednoduché pro vás je, si tento přístup obhájit u manžela, prarodičů?
Teď už je to lepší než na začátku. Já jsem měla vždycky jasnou vizi, jak chci svoje děti vychovávat. Už dříve jsem byla fascinovaná respektující výchovou, a když jsem otěhotněla, přečetla jsem o tom spoustu knížek. Manžel chtěl ze začátku vychovávat tak, jak ho vychovali jeho rodiče, takže nejdříve dělal spoustu věcí spíš jen proto, že to viděl doma. Až postupem času se mu můj přístup zalíbil, tak ho začal opakovat. Teď, když je holkám pět, má momenty, kdy za mnou přijde a říká, že už chápe, proč to tak děláme. Beru to tak, že jsme zasadili semínka a teď sklízíme ovoce.
A co se týká mých rodičů, ty holky skoro nevidí, jen dvakrát do roka. Mamka je tím fascinovaná, když je tady, tak má spoustu otázek. Když jí řeknu, ať jim třeba nějaké věci neříká, tak to respektuje. Taťka mě naopak vidí jako úplného blázna, že si od dětí nechávám všechno diktovat. A prarodiče z druhé strany, to je další oříšek. Berou to tak, že jim říkáme, že dělají něco špatně. A i tam byl od začátku problém s jazykovou bariérou, protože já jsem nemohla vysvětlit, proč něco nějak děláme a manžel nevěděl proč. Takže to berou tak, že manžel je ve výchově hodně pod pantoflem a jen mě poslouchá. Jeho rodiče už ale nevidí, že on s mým stylem souhlasí a dává mu smysl. Ano, je náročné, když se snažíte dělat věci trochu jinak. Ale věřím, že to má smysl.
Zdroj: Autorský článek
Zdroj foto: Se svolením Michaely Veselé
