Škola není jediný způsob, jak se vzdělávat. Některé děti ji k životu nepotřebují, myslí si Markéta Čermáková

18. 4. 2024  |  Respektující výchova

Jak dnešní školy porušují práva žáků a studentů? A v jakých případech je to dokonce v rozporu se zákonem? To vše v rozhovoru vysvětluje bojovnice za práva dětí Markéta Čermáková.

482
čtení 11 minut

Povinná školní docházka, nutnost žádat o svolení odskočit si na toaletu nebo zakazování telefonů, ale také fyzické tresty či zesměšňování. To vše je podle Markéty Čermákové na mnoha českých školách běžná praxe, která zásadně porušuje práva dětí i zákony. „Velmi běžně se porušuje školský zákon, protože to školy takhle dělaly vždycky a rodiče dlouho mlčeli,“ říká v rozhovoru. Sama se tématu svobody ve vzdělávání a porušování práv dětí věnuje již více než 7 let a zasazuje se za to, aby se situace nejen ve školách zlepšila. Daří se to? A jak to na dnešních českých školách chodí?

Jste zastánkyní svobody ve vzdělávání, podporujete přirozený rozvoj dětí i sebeřízené učení. Jak vzpomínáte na svá školní léta?

Nepamatuji si vyloženě drastické zážitky, kromě stresu. Často jsem měla bolesti břicha nebo úzkosti a přála si, abych do školy nemusela. Měla jsem strach, že zase selžu. Třeba proto, že jsem se nenaučila deset slovíček z Aj. Zažila jsem samozřejmě řvaní, kolektivní tresty, nechávání spolužáků po škole. Tedy praktiky, které nejspíš ani tehdy nebyly v souladu se zákonem, ale v praxi na ně přesto občas narazíte i v současnosti, bohužel.

Cítila jste už tehdy, že to není v pořádku?

Tehdy mi to přišlo normální. Do škol chodili všichni, alternativní školy či domácí vzdělávání nebyly snad ani téma k hovoru, natož volba. Někteří učitelé byli lidsky moc fajn, jiní tolik ne. Byla jsem přirozeně zvídavá, ale spíš než učivo mě zajímaly vztahy s kamarády. Určitá témata mě bavila, třeba když jsme brali vesmír. Jenže jen málokdy se člověk učil něco, co v tu chvíli chtěl vědět.

A jak to vidíte dnes, když se na tu dobu podíváte zpětně?

Dnešníma očima už to za normální nepovažuji. Stačí vědět něco málo o vývojové psychologii dítěte a jak funguje mozek, aby bylo jasné, že prostředí, kde je člověk téměř zcela řízen a pod tlakem z nevyžádaného hodnocení, je pro dítě naprosto nevhodné. Neumožňuje mu totiž rozvíjet jeho kompetence, objevovat vlohy a stát se zralou osobností.

Kdybyste se mohla vrátit v čase, jak by vypadala ideální škola, do které byste chtěla chodit?

Mít tu možnost jako dítě, vybrala bych si školu Ježek bez klece. Tam totiž dětem nechávají skutečnou volnost, hledají způsob, jak je v čemkoli podpořit, pokud o to dítě stojí. Nepoužívají manipulaci, aby děti k něčemu přiměli, prostě tam pro ně a s nimi jsou. Vzájemný respekt, ponechání kompetencí dětem, rozhodování pomocí konsenzu – to je tam samozřejmostí. Chápou, že klíčové jsou kvalitní mezilidské vztahy a že každý se má věnovat tomu, co ho opravdu zajímá. Ředitelka Gabriela Boček Ježková je skvělá ženská a její postoje ke svobodě i přístupu k dětem jsou mi nesmírně blízké.

Lze podle vás definovat nějaký standard, ideální typ školy, který je pro děti ten nejlepší?

Ideální škola je taková, jakou potřebuje žák či student. Není možné vymyslet jeden model, který se vnutí všem, a přitom respektovat individuální vzdělávací potřeby jednotlivých dětí. Škola není jediný způsob, jak se vzdělávat, to už dávno neplatí. Některé děti ji tedy k životu nepotřebují vůbec. V Česku poslední dobou naštěstí vzniká více a více takzvaných svobodných škol. Je vidět, že je po nich poptávka, a díky soudním rozhodnutím už stát jejich vzniku nesmí bezdůvodně bránit. Tu svobodu si však každá z těch škol představuje trošku jinak.

Když se nyní podíváme na to, jaká je praxe ve většině škol. Co vnímáte jako největší problémy, které se v českém školství dějí?

Celý školský systém je postavený na násilí. V triádě dítě-rodič-učitel je tam pouze ten poslední dobrovolně. Povinná školní docházka má zajišťovat právo dětí na vzdělání, ale ve skutečnosti nutí rodiče posílat své děti do zastaralých institucí, pod hrozbou jejich odebrání. Jasně, je třeba říct, že ne všechny školy a učitelé poškozují děti. Ale děje se to mnohem častěji, než si je společnost ochotna připustit. Jako zásadní problém tedy vnímám nedobrovolnost, a z toho plynou ty ostatní. Dnes, například díky výzkumům neurovědy, už víme, že aby se dítě vůbec mohlo učit, potřebuje se (subjektivně!) cítit v bezpečí. Takové prostředí běžné školy obvykle nedokážou vytvořit. Naopak tam snadno bují šikana, ať ze stran spolužáků, nebo bohužel i učitelů. Šikaně nahrává právě hierarchicky uspořádané prostředí. Není zrovna vzácnou výjimkou, že si děti ze škol odnesou i trauma.

Dochází ve školách i k porušování zákonů?

Velmi běžně se porušuje školský zákon, protože to školy takhle dělaly vždycky a rodiče dlouho mlčeli. Mění se to pomalu. Příkladů je celá řada, měla jsem na to téma dvouhodinovou přednášku a nazvala ji „Klamavá reklama na školství“, protože stát dětem legislativně slibuje něco, co v praxi nedokáže zajistit. Přednášku budu mít znovu živě v Praze 25. dubna, tak všechny zvu. 

Jak konkrétně se zákon porušuje?

Nejčastěji se porušují paragrafy 2 a 22b školského zákona. Tam je uvedeno třeba to, že vzdělávání je založeno na zásadách vzájemné úcty, respektu a důstojnosti všech účastníků vzdělávání. Možná je tedy čas přestat se dětí ptát, jak bylo dnes ve škole, ale raději se zajímat, jestli se cítily důstojně a byly respektovány. Mezi povinnosti pedagoga pak patří třeba to, že musí svým přístupem k výchově a vzdělávání vytvářet pozitivní a bezpečné klima. Někteří však místo toho řvou, děti ponižují a zesměšňují. Několikrát jsem řešila, že pedagog dítěti ublížil i fyzicky, třeba holčičce na prvním stupni. To je přece úplně scestné, takoví lidé tam nemají co dělat a sami potřebují odbornou pomoc.

Pak samozřejmě taková ta klasika – nesmíš na záchod, jíst, pít, hýbat se. A hodně lidem to pořád připadá normální, což je dost smutné. A jak je to možné? No protože stát má na vzdělávání monopol a nereflektuje moderní vědu. Celý systém je příliš rigidní a zavedení změn trvá nesnesitelně dlouho. Když máte zajištěny platící klienty na desítky let dopředu, zcela bez ohledu na kvalitu dodávané služby, chybí přirozená motivace ke zlepšení.

Jedním z často zmiňovaných témat jsou povinné domácí úkoly. V Polsku od dubna na základních školách platí zákaz povinných domácích úkolů. Byla byste pro podobný krok i v Česku?

Ano, to je už takový evergreen. Polským dětem to moc přeju. Jen si úplně nemyslím, že je třeba domácí úkoly vyloženě zakázat. Pokud učitel připraví něco, co ty děti baví, proč by se tím nemohly zabývat? Zda jsou pozitivní, nebo ne, ať posoudí to dítě. Nucení k úkolům ale jako pozitivní rozhodně nevnímám. Klíčová je zkrátka ta dobrovolnost. Ve všem, nejen v úkolech.

Dalším velkým tématem posledních let jsou různá omezení a zákazy telefonů ve školách či při vyučování. Jak vnímáte tuto problematiku?

V těch omezeních vnímám hlavně strach. Ať už o děti – že budou závislé či významně pod vlivem technologií, nebo jednoduše z toho, že jim sami učitelé nerozumí. Dnešní technologie jsou dechberoucí a pochopitelně nemůžeme důkladně prozkoumat všechny jejich dopady. Ale pokud za děti budeme rozhodovat my, co jim sdělujeme? Že nemohou důvěřovat samy sobě. Že namísto aby pilovaly své rozhodovací dovednosti, mají být poslušné. Že když něčemu nerozumíme, prostě to zakážeme. Tváříme se, že to přece víme lépe než ony. Ale víme? Není to jen adultismus? Copak máme tušení, v jakém světě budou za dvacet nebo šedesát let děti muset obstát? Přijde mi arogantní si myslet, že víme, co je učit. Pokud něco, pak je máme podporovat v tom, aby rozuměly sobě samým, měly schopnost sebereflexe a uměly navazovat kvalitní důvěrné vztahy. Aby o ně dovedly pečovat, stejně jako o sebe. Aby byly vnímavé k okolí a dokázaly se adaptovat. To ale nikoho nejde naučit tím, že ho zavřete do třídy a vedete k poslušnosti. Musíte ho nechat žít a rozhodovat o sobě. Takže, budu se opakovat, ale dobrovolnost je pro mě zcela zásadní východisko.

Může být zákaz používání telefonů problematický i z jiného pohledu?

Jako velké úskalí zákazu používání mobilních telefonů vnímám i to, že znemožňuje využití svých práv v souladu s paragrafem 88 nového občanského zákoníku. Zákon sice běžně chrání naše soukromí, ale tenhle paragraf uděluje výjimku a říká, že pro ochranu práv smíme pořídit záznam i bez souhlasu. A někdy ty školní situace bez důkazu vyřešit prostě nejdou.

Problematikou porušování práv dětí nejen na školách se zabýváte již dlouhou dobu. Co vás k tomuto tématu vlastně přivedlo?

Vždycky jsem nesnášela nefér jednání a stavěla se na stranu slabších, které někdo zneužíval z pozice moci. Stejně tak mi vadilo být nucena do věcí, které mě nezajímaly, či mi nedávaly smysl. Od malička mě fascinovaly vztahy, vzájemná komunikace a toužila jsem po svobodě, ač jsem to tak dřív nenazývala. Postupně jsem se začala zajímat o psychologii, protože mi nebylo jasné, proč se k sobě lidé někdy chovají tak ošklivě, zvlášť k dětem. Pak jsem objevila projekt Svoboda učení a prvně se setkala s pojmem sebeřízeného vzdělávání a unschoolingu. To mě okamžitě nadchlo, a brzo jsem narazila i na jednu ze zakladatelek, Zdeňku Šíp Staňkovou. Hltala jsem, co psala o dětech, vzdělávání, respektu. Neuvěřitelně to se mnou rezonovalo. Oslovila jsem ji a uspořádala s ní besedu. No, a tam jsem se do ní v podstatě zamilovala a ta láska trvá dodnes (smích). Spřátelily jsme se, začaly spolupracovat na různých projektech a ona mě pak požádala, abych jí pomohla spravovat podpůrnou facebookovou skupinu Řešení problémů ve škole, stížnosti na učitele a školy.

Máte představu, jak je porušování práv dětí na školách časté? Podle toho, že ve zmíněné skupině je více než 13 tisíc členů, se zdá, že tyto problémy řeší spousta lidí.

Žádná data na to nemám a je jasné, že v naší skupině není reprezentativní vzorek společnosti, ale sdružují se tam ti, kteří na potíže naráží. Přesto si troufám tvrdit, že k porušování práv v určité míře dochází na většině škol. Copak se dítě může cítit důstojně, když musí před všemi spolužáky prosit, aby smělo jít na WC, či prokazovat, že opravdu potřebuje? Může frontální výuka naplňovat individuální vzdělávací potřeby? Je respektující pobývat někde proti své vůli?

Daří se naopak některé problémy zlepšovat?

Často jsou školy mnohem přívětivějším místem, co se týká interiéru (smích). Obecně se zvyšuje povědomí lidí o jejich právech. A to nejen díky naší skupině, ale třeba i lidem, jako je Štěkánka the Učitelka, která tyto informace šíří velmi srozumitelně žákům a studentům. Čím dál víc rodičů má odvahu se za děti postavit, je-li třeba. Naopak učitelé už většinou nemají odvahu nechat dítě po škole (a není divu, byl by to vlastně únos), to se myslím děje již jen zcela ojediněle. Snad i hrubé fyzické zacházení se, jak doufám, už děje jen výjimečně, ač v minulosti kantoři k násilí sahali. Každopádně nemám kompetence tohle soudit, věnuji se tomu zhruba sedm let a za tu dobu příliš zásadních změn k lepšímu v nějakém větším měřítku bohužel nepozoruji. Ale obecně to snad jde správným směrem, to ano. Akorát hlemýždím tempem.

Vybavíte si i nějaké konkrétní pozitivní příklady z praxe?

Určitě ano. Častěji jsou spjaty právě se školami alternativními, ale existují samozřejmě i skvělí učitelé na běžných státních základkách. Takoví lidé se vzdělávají i nad rámec svých oborů a osvojují si důležité soft skills, jako třeba nenásilnou komunikaci. Zajímají se o psychickou stránku dítěte a respekt pro ně není jen prázdné slovo, ale skutečně tak s dětmi jednají. Nedávno jsem na Facebooku dělala menší průzkum, takovou učitelskou výzvu, a byla jsem mile překvapená, že mnoho z pedagogů, kteří mi vyplnili dotazník a byli ochotni se mnou krátce telefonovat, už mají vcelku dobré povědomí o vlivu dětského traumatu, důležitosti seberozvoje i práce s vlastními emocemi a jsou schopni velké sebereflexe.

Před několika lety jste založila spolek Komunikuji, jehož cílem je, mimo jiné, podporovat zdravou komunikaci, a to nejen ve vztahu k dětem. Co je podle vás pro správnou komunikaci to nejzásadnější?

V komunikaci vnímám jako zásadní určitě autenticitu a nenásilí. Dokud se do ní vkrádá manipulace (třeba i ta jemná), lhaní či zapírání (byť s dobrým úmyslem), tak se zaplétáme do zmatků a zranění. Stejně tak nezbytná je i důvěra. Pokud ji ve vztahu necítíme, těžko si pak dovolíme být sami sebou. Komunikace je komplexní téma, na které lze nahlížet z mnoha úrovní.

Jak vlastně vznikl nápad na založení spolku?

Spolek jsem založila kvůli oficiálnímu zastřešení svých rozmanitých dobrovolnických aktivit, ale zatím je většina práce stále před námi. Jelikož je pro mě osobně nemorální využívat státní dotace, protože tyto peníze lidé neodevzdali státu dobrovolně, je financování činnosti spolku závislé na podpoře soukromých dárců, kterým aktivita nebo konkrétní projekt dává smysl. Tyhle věci potřebují čas a hodně energie a já doufám, že se to v následujících letech konečně povede rozjet. Teď třeba chystáme nový web.

Jaké jsou další projekty, na kterých se podílíte?

Můj srdcový projekt je určitě iniciativa Děti jsou taky lidi – její logo jsem si nechala vytetovat. Začalo to blogem, který píše Zdeňka Šíp Staňková, a postupně přibyla videa, webináře a další. Jezdila jsem třeba jako host na besedy k promítání dokumentu Svobodné děti, kterého je Zdeňka spoluautorkou. Teď se starám o kurzy, které Děti jsou taky lidi připravuje s odbornými lektory – například Dynamika dětského traumatu v kontextu každodenní práce učitele. Chystáme i další témata, která by učitelům, a v důsledku tedy i dětem, mohla pomoci. Taky koordinuji druhé vydání úspěšné Zdenčiny knihy s nečekaným názvem Děti jsou taky lidi. Se Zdeňkou spolupracuji opravdu ráda, protože ty věci o svobodě, dětech a vzdělání vidíme snad úplně stejně, a oblíbila jsem si celou její rodinu.

Na závěr – pokud byste mohla, co byste v českém školském systému změnila?

Přála bych si zrušit povinnou školní docházku a umožnit dětem, aby si mohly vybírat z celé škály vzdělávacích možností. Klidně ať stát dál nabízí své školy, ale ať nenutí všechny dělat to stejně. Naštěstí už neexistují osnovy, a rámcový vzdělávací program se zaměřuje víc na kompetence, ale ani tak to svobodné není. Nehledě na to, že mnohé školy prostě fungují podobně jako v minulém století. V poslední době tu máme umělou inteligenci, svět se mění dosud nevídanou rychlostí, ale děti na něj připravují třeba i lidé, kteří učí posledních třicet let v nezměněné podobě nebo neumí k e-mailu připojit přílohu.

Zdroj: Autorský text

Zdroj foto: Archiv Markéty Čermákové (se svolením)

foto autora
Autor
Helena Havranová

Helena se stará o magazín Edumág, který pravidelně plní články o inspirativních lidech a inovacích ve vzdělávání. Při psaní vychází ze znalostí získaných při studiu žurnalistiky i z několikaletých zkušeností z oblasti médií a copywritingu. Je pro ni důležitá otevřenost vůči rozličným náhledům na svět, a proto se i v oblasti vzdělávání snaží o zachycení různorodosti a pestrosti jednotlivých přístupů.

Líbí se vám článek?
Sdílejte!

fgtwitterlinkedin

Co u nás
Najdete