Rozhovor s Naomi Aldort: Jak vychovat odolné a sebevědomé dítě?

15. 5. 2023  |  Respektující výchova

S autorkou a expertkou na respektující výchovu o tom, jak v dětech podporovat přirozenou odolnost a sebevědomí

440
čtení 5 minut

Každý z nás se v životě dříve či později setká se stresem a náročnými situacemi, naše potomky nevyjímaje. Jako rodiče se často snažíme své děti od všeho toho stresu uchránit, naše snaha však může někdy způsobit více škody než užitku. Jak se tedy vyvarovat zbytečných chyb a maximálně dětskou odolnost podpořit?

Pro inspiraci vám přinášíme zkrácenou verzi rozhovoru, který provedl magazín Heartfulness s Naomi Aldort, oceňovanou expertkou na respektující výchovu a autorkou knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi, v němž se podělila o to, jak k dětem nejlépe přistupovat tak, aby se z nich staly emočně odolné, silné a sebevědomé bytosti.

Jaké jsou základní principy vaší filozofie výchovy dětí a proč je podle vás důležitá emoční odolnost?

Od běžného způsobu výchovy se liším v tom, že se děti nesnažím formovat a pohlížím na ně jako na dokonalá stvoření. Celý můj přístup tedy spočívá v tom, že dětem umožňuji, aby byly zakořeněné samy v sobě, a ne v tom, co pro ně chceme. Rodiče chtějí, aby se to děti naučily, aby tam byly...; je ale třeba si uvědomit, že stejně jako nemůžeme jíst ani dýchat za někoho jiného, nemůžeme pro druhého ani nic chtít. Dítě je vlastně dospělý člověk v malém těle, jehož potenciál se ještě nerozvinul. Měli bychom znát jeho limity, ale zároveň ho plně respektovat stejně jako Boha či přírodu. Dítě není naše dílo.

Ano, děti bychom měli jako rodiče vést, ale máme být vedoucími, kteří jim umožní rozvinout to, čím už jsou. Výchovu přirovnávám k zalévání květiny. Chceme, aby vykvetla, ale neřídíme její barvu ani načasování. To už je v plánu. I dítě začne chodit v určitou dobu, mluvit v určitou dobu, začne samo spát v určitou dobu… - kdykoli mezi čtvrtým a třináctým nebo čtrnáctým rokem. A není v tom žádný rozdíl. Třeba Einstein začal mluvit až ve čtyřech letech.

Co se týká odolnosti, dítě se odolné rodí. Naším úkolem je to jen nezničit, což ale bohužel často děláme. Stavíme se dítěti do cesty, a když se pak věci nedaří, ptáme se: „Jé, co budeme dělat? Naše dítě dělá tohle.“ A pak jsme přesvědčeni, že ho musíme formovat. Můj přístup spočívá v tom, že pečuji o toho, kdo už tam je, nesnažím se ho měnit.

Jaké naše chování podle vás dětskou odolnost nepodporuje?

Bereme dítěti jeho vnitřní sílu. Například mu dáváme najevo, že jeho vnitřní vedení je špatné. Musí dělat to, co říkáme my, a ne to, co říká ono samo. Tolik rodičů se mě ptá: „Jak mám své dítě přimět, aby už spalo ve své posteli?“ A já jim říkám: „Pokud ho musíte nutit, pak ještě není připravené.“ Tím rodiče vlastně dítě učí, aby se neposlouchalo. To ale zabíjí jeho sebedůvěru.

Když mi rodiče říkají, že děti by měly spát samy, aby byly samostatné a schopné se samy uklidnit, říkám jim, že ne. „I vy, když jste opravdu rozrušení, zajdete si na terapii nebo za kamarádkami.
Proč by mělo malé dítě, které je třeba k smrti vyděšené, spát samo?

Další způsob, jak snižujeme dětskou odolnost, je fakt, že odvádíme pozornost dítěte pryč od utrpení. Je to téměř protichůdné. Na jedné straně dětem říkáme, že by neměly trpět. Na druhou stranu jim to utrpení způsobujeme, když je ukládáme ke spánku někam jinam a říkáme jim: „Vydrž to!“. To je stresuje, protože jde o jejich primární potřebu. Když jim pak utrpení způsobí něco, co nebylo jejich prvotní potřebou, například nedostanou bonbón, kamarád si s nimi už nehraje, později je opustí přítelkyně/přítel, snažíme se je rozptýlit. Říkáme: „Podívej se na tohle!“ nebo „Tady, hraj si s tím!“ a také: „Víš, že zvládneš utrpení, zvládneš bolest.“ Já učím opak.

Vycházejte vstříc potřebám svého dítěte, buďte k němu laskaví, ale zároveň připusťte, že život někdy předkládá výzvy. Babička umírá. Strýček zruší návštěvu. Hračky se rozbijí. Proto rodičům vždycky říkám, než aby se snažili všechno napravit – čímž děti oslabují a dávají jim najevo, že to nezvládnou, jim dali najevo, že to, jak se cítí, je v pořádku.

Můžete uvést nějaký příklad?

Řekněme, že dítě vyjde z místnosti plné dětí a řekne: „Nechtějí si se mnou hrát. Řekly mi, abych odešel.“ Většina rodičů reaguje: „Ale ne! Pojďme dovnitř a já to za tebe vyřeším“. Pak řekne ostatním dětem: „Co se stalo? Vezměte ho mezi sebe. A co se dítě učí? „Jsem slabé, závislé a potřebuji, aby mě dospělý přišel zachránit, abych dostalo to, co chci.“ Já naopak v takových případech zastávám reakci ve smyslu: „Aha a chceš si promluvit o tom, jak se cítíš?“. Možná, že pláče. Poté, co vyjádří své pocity, bych prostě řekla: „A co chceš dělat místo toho? Chtěl bys mi pomoct v kuchyni? nebo „Chtěl by sis tady sednout? Mám s sebou nějaké pěkné knížky a puzzle.“

Tím dávám dítěti najevo, že zvládne, že si s ním ostatní nehrají. Neptám se: „Co jsi udělal, že si s tebou nehrají?“. To je obviňování a zahanbování. To také není dobrý nápad.

Je ještě nějaké chování, které u rodičů často vídáte a nepodporuje dětskou odolnost?

Učíme je být slabé a nechat se zranit. Říkáme: „Neříkej mu, že je hloupý! Zraní to jeho city.“ Já, když vidím, že jedno dítě řekne o druhém, že je „hloupé“, řeknu: „To já jsem taky“ a uvedu nějaký příklad. Tím se děti učí, že když je někdo z něčeho nařkne, není to žádná katastrofa.

Dokážeme děti vychovat tak, aby negativitu a kritiku dokázaly zvládnout? Když je někdo kritizuje a nadává jim, dokážou říct: „Pověz mi víc,“? Není nic, čím bychom nebyli. Můžeme být štědří, ale někdy jsme i chamtiví. Možná dobře voníme, ale někdy to tak i nebylo. Možná jsme mírumilovní, ale jindy jsme byli naštvaní. Je to přístup ve stylu: „Řekni mi víc. Učím se. Každý je pro mě učitelem.“
 
My ale děti učíme, aby se bránily a myslely, že jsou vždycky dobré. Učíme je okamžitému uspokojení. Učíme je tím, že odvedeme pozornost - „Tady máš zmrzlinu, ta ti pomůže zapomenout na to, co se stalo s tím druhým dítětem“. Učíme je utíkat před utrpením a před sebou samým, což vytváří nejistotu a nízké sebevědomí. Také je chválíme a vytváříme v nich potřebu neustále hledat vnější uznání, místo toho, aby byly samy sebou.

Také v dětech budujeme soutěživost, aby byly úspěšné, aby měly peníze a dobrou práci, aby byly nejlepší. A ony se pak bojí, že nebudou a stresují se kvůli tomu. Aby se zalíbily druhým, nedělají to, co skutečně chtějí a cítí, ale dělají všechny ty věci, které se od nich očekávají. To v nich vyvolává mnoho stresu, protože je snadné být sám sebou, ale je velmi těžké číst druhé lidi a zavděčit se jim.

 

Zdroj: https://www.heartfulnessmagazine.com/how-to-raise-emotionally-resilient-children-part-1/

Zdroj foto: Unsplash

foto autora
Autor
Milada K.

Milada se stará o vybudování magazínu Edumág, hledá zajímavá témata a inspirativní lidi v oblasti alternativního vzdělávání, píše články a rozhovory. Při práci se opírá o více než pětileté zkušenosti z redakční práce v různých internetových magazínech. Věří, že osvěta je prvním krokem ke změně.

Líbí se vám článek?
Sdílejte!

fgtwitterlinkedin

Co u nás
Najdete

Průvodce

Detailní informace o typech inovativního vzdělávání, praktického pomocníka, návody a postupy a slovníček nejběžnějších pojmů.

Katalog škol

Největší a nejkomplexnější katalog inovativních škol - snadné vyhledávání, možnosti filtrace, detailní informace.

O nás

Seznamte se s naším příběhem a týmem stojícím za portálem edunaco.

Eduna a Coco

Poznejte Edunku a albatrosa Coco a zjistěte, co vše pro vás vytvořili.

Máte nějaký nápad, prosbu, připomínku?
Chcete se zapojit?

Ať vám nic neuteče

Novinky, rady a tipy budeme zasílat na váš e-mail

Kliknutím na „Přihlásit odběr“ souhlasím se zpracováním osobních údajů.