Přestože unschooling není v Česku legální, existují rodiče a děti, kteří si přesto tuto cestu maximální svobody ve vzdělávání zvolili. Patří mezi ně i paní Renata Procházková se svým synem Anthonym, která nám mimo jiné prozradila, jak téma ilegality unschoolingu řeší v praxi, co si myslí o disciplíně a řádu a proč nemá obavy, že se její syn nedostane na střední školu.
Renato, proč jste se vlastně pro unschooling rozhodla? A co na to říkal váš syn?
Rozhodnutí bylo společné. Syn byl rozhodnut od počátku, já ke svému rozhodnutí došla během synova předškolního věku, kdy sice poměrnou část strávil v Montessori školce, ale jinak byl již na individuálním vzdělávání. Důvodů, proč jsem se rozhodla pro unschooling já, bylo více. Velkou roli pochopitelně hrálo synovo rozhodnutí, také jeho zájmy, které ne vždy mohou být naplněny systémovým školstvím, jeho vnitřní motivace neustále se učit novým věcem bez vnějšího přičinění, a také větší flexibilita pro naše časté cestování.
Říkáte, že váš syn byl rozhodnutý od začátku. Měl tedy jasnou představu, jak to vypadá v běžné/alternativní škole a řekl si, že mu to nebude vyhovovat, nebo zkrátka věděl, že chce zůstat doma s vámi?
V té době ještě neměl představu o tom, jak to v klasické státní škole chodí. Nikdy nebyl ani ve státní školce. Věděl, že chce být doma a chce si svůj den naplánovat podle sebe, či podle toho, co vyhovuje nám oběma. Půl roku chodil do Montessori školky pět dní v týdnu a po obědě jsem ho vyzvedávala. Školka měla super průvodce, malý počet dětí a hezké prostředí. Z tohoto pohledu nebyl tedy žádný problém.
Nicméně syn mi už tehdy dával jasně najevo, že do školky chodí jen proto, že musí. V kruhu rodiny byl spokojený a cítil se naplněný. Je také pravda, že nejspíše žádná instituce, byť třeba alternativní, mu nemohla nabídnout tolik rozmanitých podnětů, na které byl zvyklý během našich cest a denních aktivit. Jakmile se ale blížil čas zápisu do školy, hovořila jsem o tom se synem více. Vysvětlila jsem mu, proč děti v šesti letech chodí do školy, jak jsem to měla například já, jaké jsou možnosti dnes, co se ve škole dělá a jak to tam chodí, jaké jsou typy škol a podobně. Měl v tom jasno i přesto, že jsem o škole vždy mluvila pozitivně.
Pod pojmem unschooling si člověk představí spoustu věcí. Co konkrétně znamená pro vás?
Nechat svobodu dítěti dozvědět se a učit se věci z vlastní motivace, z vlastního zájmu a v souladu s jeho připraveností. Naslouchat potřebám dítěte v tom, co ho momentálně zajímá, fascinuje a dává mu smysl.
Můžete popsat, jak takový přístup u vás v praxi vypadá?
Nabízím synovi podněty, ale nenutím ho, aby je využíval. Pokud má však sám zájem o něco konkrétního, pomůžu mu najít potřebné zdroje informací. Syn se učí neustále, během hraní si, cestování, sledování filmů, během našich výletů i společných koníčků.
Unschooling není v Česku legální. Jak toto řešíte? Slyšela jsem, že lze najít kmenovou školu, která je při zkoušení velmi benevolentní...
Syn začíná povinnou školní docházku v září 2023. Bude zapsán v rejstříkové Svobodné demokratické škole na individuálním vzdělávání, přezkoušení bude portfoliové dvakrát do roka. Svobodných demokratických škol je v Česku několik, bohužel jsou přeplněné, ale posílali jsme přihlášky na více z nich. Nakonec se nám podařilo se na jednu dostat. Tyto školy jsou opravdu svobodné, tedy jejich filozofií je svoboda v učení, jejich učitelé a ředitelé jsou připraveni respektovat oblasti zájmů dítěte a přistupují ke každému žákovi individuálně.
Co když se váš syn rozhodne jít na střední školu? Myslela jste na to, zda se pak rychle zvládne doučit vše, co bude potřebovat na přijímačky?
Ano, myslela, ale určitě jsem se tím nijak neznepokojovala. Než syn půjde na střední školu, tak se změní mnoho věcí. Vzniknou nové školy a bude zřejmě více možností, jak studovat střední školu. Navíc syn nejspíše projde hodně změnami, a to jak vědomostně, tak v oblasti zájmů, v jeho vnitřním nastavení a tak dále. Určitě se například nebudu nijak stresovat tím, že zrovna v roce 2023 mají střední školy problém s kapacitou a spousta dětí nebyla přijata.
Syn je bilingvní a jelikož hodně cestujeme, další jazyky mu nejspíš nebudou cizí. Tím chci i říci, že se zřejmě nebudeme vázat jen na školy v Česku. Pokud bude například chtít studovat online, ale v jiné zemi, tato možnost tam taky bude, stejně tak jako různá lycea, odborné školy, dálkové studium či střední svobodné demokratické školy. Možností je už teď hodně a společnost se v této oblasti vyvíjí rychle. A pokud se syn rozhodne střední školu nestudovat, ale spíš se třeba bude chtít věnovat nějaké kreativní manuální práci, bude to jeho rozhodnutí. Znám mnoho lidí, kteří vystudovali vysoké školy, našli si velmi dobře placenou práci, ale pak zjistili, že to, co znají a dělají, je nenaplňuje a nejsou šťastní. A zpět k tomu, co je bavilo před vysokou školou, se bojí již vrátit. Pro mě jako matku je nejdůležitější, aby si syn našel své vlastní hodnoty a svoji vlastní seberealizaci. Já mu v tom pouze můžu pomoci, pokud o to tedy bude stát.
Nebude mít také nevýhodu v tom, že není zvyklý na disciplínu, řád a povinnosti, jak často říkají zastánci klasických škol?
Pod slovy disciplína, řád a povinnosti si každý můžeme představit něco jiného. Disciplína v kontextu sedět potichu v lavici, poslouchat autoritu a nemít možnost diskutovat, řád v kontextu následovat pouze to, co řekne učitel, odpočinout si či jít na toaletu jen když zazvoní zvonek, povinnosti v kontextu učit se to, co mi někdo nadiktoval, pamatovat si věci, které mi nedávají smysl a nikdy je zřejmě v životě nepoužiji, jen proto abych měl dobrou známku, toto jsou významy slov disciplína, řád a povinnosti v běžné škole.
Disciplína, řád a povinnosti v kontextu svobodného života pro mě znamenají následující:
- Vnitřní uvědomění si sama sebe a kontrola nad tím, jak sladit mé vlastní potřeby s potřebami okolí.
- Být schopen si vytvořit disciplínu ve vlastních myšlenkách, neustále na sobě pracovat, na svém psychickém a fyzickém nastavení.
- Uvědomění si, čeho chci dosáhnout, co mě naplňuje a stanovení si vlastních cílů a úkolů k dosažení toho, čeho chci dosáhnout.
- Být schopen respektovat potřeby ostatních, ale zároveň si chránit a naplňovat své vlastní potřeby.
- Pomáhat lidem okolo sebe, ale neopomenout se zejména starat sám o sebe.
Slyšela jsem sdílení rodičů, kteří ke vzdělávání dětí přistupují opravdu volně, ale pak trnou, když jejich dítě nedělá nic jiného, než hraje hry na počítači. Mají obavy, že z něj bude „gambler“, nic se nenaučí. Stalo se vám také něco podobného? Co byste takovým rodičům doporučila?
Zde není jednoduché doporučení. Je to hodně o nastavení chodu domácnosti. Můj syn hodně sleduje filmy v angličtině (někdy i v japonštině), občas si zahraje i nějakou hru na mém počítači, ale je to o rovnováze. Posledních patnáct let se pohybuji v IT a i přesto, že technologie a jejich rychlý vývoj jsou všude kolem mě, nejsem zastánce úplné volnosti v této oblasti pro malé děti. I u mnoha dospělých se technologie a digitální informace stávají závislostí a je těžké mít nad nimi kontrolu.
Mnoho lidí také teď pracuje z domu, používá tedy technologie neustále. Je tedy nutné nastavit si nějaká pravidla, jak u sebe, tak u dětí, dohodnout se na nich a dodržovat je. Nejedná se o omezování něčí svobody. Jde právě o to, aby nikdo z účastněných neměl pocit, že jeho svoboda žití byla narušena tím druhým. I hraní her je přínosné a může děti naučit kritickému myšlení, logickému přemýšlení, strategii a tak dále, ale jako vše v životě by to mělo mít své hranice. Znovu zmíním „vnitřní disciplínu“. Je taky velice důležité, aby se rodiče neuchýlili jen k zakazovaní, ale aby naopak měli přehled o tom, co dítě na počítači zajímá, aby s ním komunikovali o virtuálním světě a jeho nástrahách a aby věděli, jak tento svět udělat pro dítě bezpečným.
Když dítě uvidí zájem rodičů o to, co sleduje či hraje, bude pravděpodobně sdílnější v tom, co ho zajímá. Možná se pak i rodič dozví, proč se dítě k hraní daných her uchyluje, zda-li to nevidí jako nějaký únik mimo realitu (což nemusí být pravidlem, ale v některých případech se to stát může).
Mnoho odpůrců unschoolingu i domácího vzdělávání upozorňuje i na to, že dětem chybí dětský kolektiv. Co si o tom myslíte?
Přesvědčila jsem se v podstatě o opaku. Většina dětí chodících do klasické školy tráví veškerý čas s dětmi stejného věku (pomíjím zde učitele, jelikož ti většinou plní pouze funkci autority). Zároveň většina těchto dětí (pokud nežijí na malé vesnici) spolužáky už po škole nevidí, nevytváří si tedy pevná přátelství. Škola také není primárně uzpůsobena k socializaci, která reflektuje realitu života. V reálném životě se člověk potkává s různými lidmi, různých věkových skupin, národností, jazyků, nálad, náboženství, povah a přesvědčení. Dítě, které tedy stráví polovinu svého dětského života ve třídě, mezi dětmi stejné věkové skupiny, není připraveno na správnou komunikaci a interakci mimo školu.
Můj syn, který se mnou odjakživa cestoval (brala jsem ho také sebou na různá jednání, do divadla, na koncert, na balet, do restaurace), se již od mala seznamuje s pravidly společnosti a základní etiketou společenského chování. Nemá problém hovořit s kýmkoliv, a to v jakékoliv zemi. Není extrovertní, ale když na něj promluví dospělí nebo někdo cizí, necítí se být nijak zastrašen.
Zastávám názor, že děti, které tráví spoustu času jen mezi dětmi stejného či podobného věku, se pomaleji učí empatii, komunikaci s jinými lidmi, dokážou nejlépe fungovat jen v prostředí stejně sociálně vyspělých dětí. Naopak děti, které jsou na domácím vzdělávání, netráví celý den zavřené za dveřmi, jsou neustále v interakci se světem, s lidmi (muzea, centra měst, obchody, divadla, letiště, hotely), s dětmi (zájmové kroužky, hřiště, tábory), ale mají i svobodu volby být chvíli samy se sebou, rozjímat, přemýšlet, odpočívat a naučit se být šťastný i o samotě, což mnoha lidem, a to zejména dospělým, chybí. Pokud člověk není šťastný sám, pak nemůže ke štěstí pomoci ani druhému. Domácí vzdělávání tedy umožňuje i dětem uvědomit si, v jakém prostředí se cítí dobře, bezpečně, co jim vyhovuje, s jakými lidmi chtějí trávit svůj čas, a kde naopak nechtějí svojí vnitřní energií plýtvat. Toto je velice důležitá schopnost, která člověku umožní zůstat co nejvíce vnitřně vyrovnaný.
Chápu, že je nesmysl děti jakýmkoli stylem porovnávat, přesto se na konec zeptám. Zmínila jste empatii, schopnost komunikovat. Měla jste možnost vypozorovat nějaké další rozdíly mezi vaším synem a dětmi podobného věku, které třeba chodí do běžné školy?
V příbuzenstvu zatím nemáme děti školou povinné. Jak říkáte, nedá se zde úplně generalizovat. Na děti má vliv nejen škola, ale hlavně rodina, takže se nedá úplně říci, co si děti odnáší ze školy a co z rodiny.
Samozřejmě si všímám určitých přejatých vzorců, ale nerada se vážu jen na své domněnky, raději se snažím následovat svoji vlastní intuici, své potřeby a potřeby mého syna. Unschooling nemusí vyhovovat každému dítěti, každému rodiči, či každé rodině. Nechci taky úplně hanit školní systém. Pokud se například můj syn jednoho dne rozhodne, že chce jít do školy, ať už klasické či alternativní, rozmlouvat mu to určitě nebudu, ani předkládat nějaká negativa. Určitě mu sdělím, co od toho očekávat a na co se připravit. Každopádně asi největším důvodem, proč chceme jít cestou unschoolingu, je zachovat synovu vnitřní motivaci učit se novým věcem, radost z poznání a přirozené vědomí toho, na co je momentálně připraven.
Zdroj: Autorský článek
Zdroj foto: Archiv Renaty Procházkové (se svolením)
